Sebezkušenost jako cesta k profesi i k sobě: Objevte akreditovaný výcvik terapeutického koučování

Kvalitní koučovací vzdělávání není pouze o metodách, modelech a správně položených otázkách.

Kouč vstupuje do každého rozhovoru také se svou vlastní zkušeností, hodnotami, přesvědčeními, emocemi a způsobem, jakým reaguje na druhé lidi. Pokud si těchto vlivů není vědom, mohou se nenápadně promítat do práce s klientem.

Právě proto má v profesním vzdělávání terapeutického kouče důležité místo sebezkušenost a profesní sebereflexe.

Jejich cílem není poskytovat účastníkům psychoterapii ani „léčit“ jejich osobní problémy. Smyslem je pomoci budoucímu kouči lépe poznat vlastní reakce, hranice a způsob fungování, aby dokázal s klientem pracovat bezpečněji, citlivěji a s větší profesní odpovědností.

Kouč není neutrální nástroj

Koučovací metody se lze naučit.

Můžeme studovat strukturu rozhovoru, model GROW, formulování cílů, aktivní naslouchání nebo techniky podporující klientovu sebereflexi.

Samotná znalost metody ale ještě nezaručuje kvalitní práci s člověkem.

Kouč může například nevědomě:

• klientovi radit místo toho, aby podporoval jeho vlastní rozhodování,
• prosazovat své hodnoty,
• příliš se identifikovat s klientovým příběhem,
• mít potřebu klienta „zachránit“,
• vyhýbat se tématům, která jsou nepříjemná i jemu samotnému,
• přebírat za klienta odpovědnost,
• nebo naopak některé obtíže klienta zlehčovat.

Sebezkušenost pomáhá tyto tendence lépe rozpoznávat.

Profesionální kouč totiž nepotřebuje být člověkem bez vlastních témat. Potřebuje být člověkem, který dokáže reflektovat, co do koučovacího vztahu přináší on sám.

Co znamená sebezkušenost v profesním vzdělávání?

Sebezkušenost lze chápat jako proces, ve kterém účastník využívá některé vzdělávací postupy také k vlastní reflexi.

Místo pouhého učení:

„Tuto otázku položím klientovi.“

si může vyzkoušet:

„Co se stane, když tuto otázku někdo položí mně?“

Díky tomu získává zkušenost nejen s technikou, ale také s pozicí člověka, který je otázkou, reflexí nebo cvičením provázen.

Může si tak lépe uvědomit:

• jaké otázky podporují otevřenost,
• co může působit příliš direktivně,
• jak důležité je tempo klienta,
• kdy může být určité téma citlivé,
• jaký význam má bezpečný rámec,
• a proč je důležité respektovat hranice člověka, se kterým pracuje.

Sebezkušenost tak propojuje teoretické porozumění s praktickým prožitkem metody.

Poznávání vlastních vzorců

Každý člověk si v průběhu života vytváří určité způsoby reagování.

Někdo má tendenci vyhýbat se konfliktu. Jiný přebírá odpovědnost za druhé. Další má potřebu rychle hledat řešení nebo se snaží být za každou cenu užitečný.

V běžném životě si těchto tendencí nemusíme vždy všimnout.

V pomáhající profesi ale mohou ovlivnit vztah s klientem.

Kouč, který například obtížně snáší bezmoc, může mít tendenci příliš rychle nabízet řešení.

Kouč, který má silnou potřebu souhlasu, může mít problém klienta konfrontovat s rozporem v jeho vlastních výrocích.

Kouč, kterého klientův příběh silně připomíná jeho vlastní zkušenost, může začít situaci klienta vnímat přes svůj osobní příběh.

Sebezkušenost pomáhá podobné mechanismy pozorovat a reflektovat, nikoli je diagnostikovat nebo „odstraňovat“.

Sebereflexe chrání autonomii klienta

Jedním ze základních principů koučinku je respekt k autonomii klienta.

Klient rozhoduje o svém životě, cílech a změnách.

Úkolem kouče není vytvořit z klienta člověka, který bude přemýšlet stejně jako on.

Právě zde je vlastní sebereflexe mimořádně důležitá.

Kouč může mít velmi silné názory například na:

• partnerské vztahy,
• rodičovství,
• práci a kariéru,
• peníze,
• životní styl,
• osobní odpovědnost,
• spiritualitu,
• hodnoty nebo rodinné uspořádání.

To je přirozené.

Profesionální otázka ale zní:

Dokážu rozlišit své hodnoty od hodnot klienta?

Sebezkušenost pomáhá kouči toto rozlišení udržovat.

Práce s emocemi začíná schopností vnímat vlastní reakce

Terapeutický koučink může pracovat s emocemi klienta v rámci jasně vymezených profesních kompetencí.

K tomu je ale důležité, aby kouč dokázal vnímat také své vlastní reakce.

Co se ve mně děje, když klient pláče?

Mám potřebu ho rychle uklidnit?

Začnu být nejistý?

Chci změnit téma?

Mám potřebu říct něco povzbuzujícího, přestože klient možná potřebuje jen prostor?

Taková sebereflexe může výrazně ovlivnit kvalitu koučovacího vztahu.

Nejde o to emoce kouče odstranit.

Jde o schopnost uvědomit si je a nepřenášet odpovědnost za ně na klienta.

Proč nestačí techniku pouze přečíst ve skriptech?

Některé postupy vypadají na papíře jednoduše.

Jejich použití v reálném rozhovoru však může být mnohem citlivější.

To platí například pro:

• práci s emocemi,
• reflexi opakujících se vzorců,
• práci s tělesným uvědomováním,
• stabilizační a seberegulační postupy,
• metaforické nebo imaginativní techniky,
• práci s minulou zkušeností v souvislosti se současným cílem.

Účastník vzdělávání by proto neměl znát pouze postup „co dělat“, ale také rozumět:

proč techniku používá, kdy je vhodná, jaké má hranice a kdy ji naopak použít nemá.

Sebezkušenost je jedním ze způsobů, jak toto porozumění rozvíjet.

Sebezkušenost není psychoterapie

Toto rozlišení je důležité.

Sebezkušenostní prvek profesního vzdělávání není automaticky psychoterapií.

Účastník může při cvičení získávat nové vhledy do svého chování, reakcí nebo způsobu rozhodování. Může si uvědomit vlastní emoce nebo opakující se vzorce.

Cílem vzdělávacího procesu ale není léčit psychické onemocnění, zpracovávat trauma nebo nahrazovat individuální psychoterapeutickou péči.

Pokud účastník zjistí, že se otevírá téma, které potřebuje hlubší terapeutické zpracování, je vhodné věnovat se mu v odpovídajícím odborném prostředí.

Stejný princip platí později také pro práci s klientem.

Terapeutický koučink není psychoterapií a nenahrazuje psychologickou ani psychiatrickou péči.

Více o profesních hranicích terapeutického koučinku najdete v Etickém kodexu Asociace terapeutických koučů.

Sebezkušenost není cesta k „dokonalému kouči“

Někdy se v pomáhajících profesích objevuje představa, že dobrý profesionál musí mít všechna vlastní témata „vyřešená“.

Takové očekávání není realistické.

Kouč je člověk stejně jako jeho klient.

Může zažívat nejistotu, náročná životní období, vztahové změny nebo vlastní emoce.

Profesionalita nespočívá v osobní dokonalosti.

Spočívá mimo jiné ve schopnosti:

• reflektovat vlastní reakce,
• rozpoznávat své hranice,
• pracovat s vlastními předsudky a předpoklady,
• nepřenášet vlastní témata na klienta,
• využít supervizi,
• a v případě potřeby vyhledat vlastní odbornou podporu.

Sebezkušenost a supervize se doplňují

Sebezkušenost během vzdělávání je pouze jednou částí profesního rozvoje.

Po vstupu do praxe získává zásadní význam také supervize.

V supervizi může terapeutický kouč reflektovat například:

• vlastní reakci na klienta,
• opakující se situaci ve své praxi,
• etické dilema,
• nejistotu ohledně hranic kompetence,
• obtížnou dynamiku koučovacího vztahu,
• vhodnost určitého postupu.

Sebezkušenost pomáhá poznávat sebe.

Supervize pomáhá reflektovat sebe v profesním vztahu a konkrétní praxi.

Obojí podporuje dlouhodobý odborný růst.

Více o supervizi a profesní podpoře najdete na stránce Nabídka vzdělávání.

Pro koho je profesní vzdělávání terapeutického kouče určeno?

Vzdělávání v terapeutickém koučinku může být zajímavé zejména pro lidi, kteří chtějí rozvíjet své kompetence pro profesionální práci s klienty.

Mohou mezi ně patřit například:

• začínající a praktikující koučové,
• pracovníci pomáhajících profesí,
• sociální pracovníci,
• pedagogové,
• odborníci v oblasti rozvoje lidí,
• další zájemci splňující vstupní podmínky konkrétního programu.

Je ale důležité rozlišovat profesní vzdělávání od služby určené člověku, který hledá pomoc v akutní osobní nebo psychické krizi.

Pokud někdo potřebuje především podporu při závažných psychických obtížích nebo zpracování náročné životní situace, profesní kurz není náhradou za psychologickou, psychoterapeutickou nebo psychiatrickou péči.

Psychologické znalosti a etika mají společný cíl: bezpečnou praxi

Současné profesní standardy koučování kladou důraz nejen na vedení koučovacího procesu, ale také na etiku, odpovědnost vůči klientovi a schopnost rozlišovat koučování od jiných forem podpory.

Terapeutický kouč proto potřebuje nejen vědět, jak vést rozhovor, ale také:

• jak vytvářet bezpečný rámec,
• jak respektovat autonomii klienta,
• jak pracovat v rozsahu své odborné způsobilosti,
• jak rozpoznávat vlastní vliv na proces,
• a kdy doporučit jiného odborníka.

Právě zde se sebezkušenost propojuje s etikou.

Profesní růst začíná schopností reflektovat sebe

Dobré vzdělávání nepředává budoucímu kouči pouze soubor nástrojů.

Pomáhá mu také vytvořit návyk pravidelně si klást otázky:

Co právě dělám?
Proč to dělám?
Je to skutečně ve prospěch klienta?
Nepromítám do situace své vlastní potřeby nebo zkušenosti?
Jsem stále v rozsahu své kompetence?
Potřebuji tuto situaci konzultovat v supervizi?

Právě schopnost pokládat si podobné otázky je důležitou součástí profesní zralosti.

Sebezkušenost tedy není cestou k tomu, aby budoucí terapeutický kouč „vyřešil sám sebe“.

Je cestou k tomu, aby lépe rozuměl vlastnímu vlivu na práci s druhým člověkem a dokázal za tento vliv převzít profesní odpovědnost.

Chcete se dozvědět více?

Více o profesním vzdělávání terapeutických koučů najdete na stránce Nabídka vzdělávání Asociace terapeutických koučů.

Podrobnosti o programu Terapeutický kouč / koučka, jeho obsahu, rozsahu a aktuálních termínech najdete na stránce profesního vzdělávacího programu Terapeutický kouč / koučka.

Profesní a etické hranice práce členů Asociace jsou popsány v Etickém kodexu Asociace terapeutických koučů.

Pokud vás zajímá, proč terapeutický kouč potřebuje znalosti psychologie, přečtěte si také článek Proč terapeutický kouč potřebuje znalosti psychologie: porozumění, bezpečí a hranice kompetencí.